Anděl
První sobota v červenci. První prázdninová sobota. V jedné malé obci se pořádala tradiční zábava. Taková venkovská,pivo,hudba a tanec. Všichni se dobře baví. Všichni až na dva lidi. On se trápí kvůli svým starostem. Ona se trápí kvůli tomu,že se trápí on. Ona ho má ráda. Má ho hodně ráda,ale ví,že to nejde. Že ho ani nikoho jiného nemůže milovat,jinak by mu ublížila. I kdyby nechtěla,tak by mu ublížila. On ji má rád,ale ne tak jak ona. Zatím neví,co k ní cítí.
Sedí na trávníku opodál a kouká jen tak na nebe. Přemýšlí. Přemýšlí nad tím,co ho potkalo a co ho potká. Ona míří za ním. Sedne si k němu a opře se o něj zády.
"Jak se vede?"
"Dobře."
Ona cítí,že ho něco trápí. Ale nechce kvůli tomu,aby jí řekl co se děje,na něj tlačit. Ale ani to nechce nechat jen tak,protože ho má ráda a chce mu pomoct. Proto ho skusí přinutit k mluvení svou výřečností skoro ukecaností.
"Tak to je fajn,že se máš dobře. Protože kdyby ses neměl dobře a řekl by si,že se dobře máš,tak by to ten druhý,který se tě zeptal jak se máš, poznal a lámal by si hlavu tím,že tě něco trápí a on ti nemůže nijak pomoci. Protože tomu druhému,i když by ti to třeba nedocházelo,na tobě záleží."
Po chvíli ticha promluví.
"Je mi na nic,všechno se bortí..."
Začal. Skutečně začal mluvit o tom,co mu je. Řekli jí vše,co mu leželo na srdci. Řekl,že se mu teď nic nedaří. Nedaří se mu na vysoké, jeho máma hodně nemocná a rozešel se se svou holkou. Že nemá do ničeho chuť,nic se mu nechce, protože nevěří,že se to povede. Byla ráda,že ji to řekl, i když mu kvůli toho začali padat slzy. Byla ráda,že ji důvěřuje. Zahřálo ji to,ale větší radost by měla z toho,kdyby mu mohla pomoci. Pokusila se o to.
"Pojď!"
Nechápal. Koukal na ní.
"No tak, pojd",opakuje ona znova.
Zvedá se a následuje ji. Neví proč,ale jde za ní. Chytne ho za ruku. Vede ho,projdou celým parketem. Ona se každého ptá, jestli vystudoval vysokou školu. Jinačí odpověď než ne nedostane. On neustále nechápe, k čemu tím směřuje. Zastavil ji a podíval se na ni. Pochopila, že mu to nedochází.
"Podívej se na všechny ty lidi, kterých jsem se zeptala. Vidíš je? Vidíš co dělaj? Tančí, smějou se a baví se. Jsou v pohodě,šťastní a nemají vysokou školu. I bez vysoké jsi něco a někomu na tobě záleží."
Pochopil, o co jí šlo. Pousmál se na ni. Chytla ho za ruku a šli ho pryč. Někam ho vedla. Najednou zastavila, sehla se a ukázala na slunečnici.
"Tak jako je jisté,že se tato slunečnice bude zítra otáčet za sluncem, tak stejně je jisté, že tvojí mámě bude dobře. Možná to bude bolet tebe, ale ji bude dobře. A zůstane po ní plno vzpomínek, tak jako po téhle slunečnici zůstanou semínka."
Nevěděl co má říct. Pochopil,že se ho snaží utěšit. Byl za to rád. Říkala to tak jinak, úpřímně,hodně upřímně. Chtěl poděkovat. Zastavila ho svým pššš,chytla ho za ruku a pokračovali. Bez řečí. Došli na můstek k potůčku,který tekl opodál. Sedli si tam. Ona utrhla pampelišku i s listem.
"Každá kytka má svůj list. Každá si svůj vlastní najde. Tak si i ty najdeš tu pravou,neříkám,že dneska nebo zítra,ale jednou ji mít budeš", říká ona,pouští kytku po vodě a pokračuje: "Tento potok je příkladem života. Pořád plyne. I tahle kytka jde dopředu. Někdy přibrzdí,jindy zrychlí,ale pořád ji nese proud dál. I v životě musíš dopředu. Někdy kvůli okolnostem musíš přibrzdit,ale život jde dál. Sice to zanechá rány na srdci,ale ty všechny se časem zahojí a zůstanou po nich jenom jizvy. Jsou to ale jizvy života,neboť kdo je nemá nežije. Člověk,který nemá žádné trápení totiž neexistuje. Trápit se kvůli tomu,co bylo nemá cenu. Musíš se těšit z toho,co bude."
Díval se na ní jako opařený. Přemýšlel nad tím,co mu celou dobu povídala. Asi má pravdu,říkal si v duchu. Proč to,ale pro mě dělá. Vždyť...Přeruší ho tím,že vstane a veme ho za ruku.
"Ukážu ti,co dělám,když mi je na nic."
Neváhal a šel za ní. Zavedla ho doprostřed nedaleké louky. Lehli si na zem a koukali na oblohu. Tak jasně čistou posetou milionem hvězd.
"Takhle relaxuju. Koukám na nebe a nepřemýšlím nad ničím. Jen tak koukám. A když to nejde,přemýšlím nad něčím úplně jiným. Nad tím kolik je tam hvězd, jestli tam nahoře je ještě někdo, kolik je zvířat v zoo,kolik má ježek bodlinek a tak. "
Po chvíli ticha se ho zeptala nad čím přemýšlí.
"Uvažuju nad tím,jestli na světě existuje někdo úžasnější než si ty. Ne neexistuje. Víš,jak si povídala o té kytce a listu,tak já jsem asi našel svůj..."
"Ne to ne. Neříkej to prosím. Slib mi,že ke mě nebudeš cítit nic víc. Slib mi, že mi to nikdy nedořekneš. Slib mi to prosím."
Nechápal její reakci. Ale slíbil ji to. Po chvíli se rozešli. Od teď brál věci tak jak jsou a přemýšlel jinak. Pomohla mu. Ukázala mu to správné. Párkrát si spolu potom povídali. Neustále mu vrtalo hlavou,to co mu řekla jako poslední. Proč ji to musel slíbit. Ani sám vlastně nevěděl, co k ní cítí. Nějakou dobu ji neviděl. Telefon měla vyplý. Neozývala se mu. Tušil,že to má něco společného s tím,co mu řekla,ale nikdy by ho nenapadlo co to je. Zjistil co se stalo. Proč ji neviděl. Zjistil proč mu nebrala telefon a proč se mu neozvala. Nemohla totiž. Nemohla a už nikdy nebude moct. Umřela. Věděla to,věděla že umře. Proto ty slova,proto se do ní nesměl zamilovat. Nikdy na ni nezapomene,nikdy nezapomene na to co pro něj udělala. Měla vlastní rány na srdci,ale přesto pomáhala druhým. Tahle jizva bude velká.
Stojí uprostřed louky. Padají na něj kapky. V tuto chvíli spíše slzy. Kouká nahoru,cítí kapky a slyší její slova "...zanechá to rány na srdci,ale ty všechny se časem zahojí a zůstanou po nich jenom jizvy."