Koleje
Celkem normální holka, která si myslela, že je vše tak jak má být. Byla se svým životem spokojena. Dělala co chtěla, měla spoustu kamarádů. Plány do budoucna se ji střádali v hlavě. Den ode dne se sice měnili, ale pořád tam byli. Pořád v ní bylo něco, na co se těšila, něco co očekávala nebo na co se chystala. Měla tolik přání, která si chtěla jednou splnit. Měla naději, že se ji splní. Ale ta naděje jednoho dne prostě odplula někam, kde neměla přístup. Byli ukryté daloko od ní. Daleko od místa, kde dosáhla pomyslným provazem života.
Zvláštní. V jednu chvíli člověk ani nepomyslí na to, že o své iluze může tak jednoduše přijít a za pár okamžiků je to úplně jinak. Čím to je? Co je to, co nás dokáže natolik změnit, že přijdeme i o tu poslední kapku naděje, která v nás je. Je to asi různé,každý upřednostňuje něco jiného. Každý má jiné priority. Ale jedna věc, která tohle všechno dokáže zaručeně způsobit je láska. Ta nešťastná, neopětovaná nebo zakazovaná. Už v dávných dobách tomu tak bylo. Romeo a Julie, zakázaná láska, tragický konec. Ne vždy to takhle končí, ale stává se to. Tento cit je pro mnohé tou prioritou. Předností, která během pár okamžiků dokáže změnit nás, naše názory, naše životy.
Od chvíle, kdy zjistila, že už ten provaz dál nenatáhne, se ji vše změnilo. Ona se změnila. Říkala si, že to bude dobré, že to přejde. Ale jsou takoví lidé, u kterých se to uvnitř ukládá a se strašnými obtížemi to jde ven. Bohužel ona byla z těch, kterým to nejde uvnitř urovnat ani s obtížemi. Ať se snažila sebevíc, ať dělala co mohla, ať chtěla jakkoliv zapomenout, pořád to bylo v ní a nemohla se toho zbavit. Šlo to na ni vidět. Bylo na ni znát,že ji něco trápí. Její jindy jiskrné oči plné života se staly prázdnými. Přátelé si toho všimli a snažili se ji pomoct. Pomoci zapomenout na to, co ji trápilo.
Přátelství. Často slýchávám toto slovo. Neustále se spojuje se slovy jako: navždy, síla, překonat, pomoc. Tak proč nás ani přátelství nedokáže zachránit, proč nepřispěje k protržení provazu, nebo alespoň k jeho natáhnutí. Bude to asi tím, že přátelství stojí na žebříčku citů až pod láskou. Někomu se to zdá jasné, někomu ne. Ale jak jinak vyvětlit, že pořád musímě bojovat s tím uvnitř nás, i když máme opravdové přátelé? Že by to nebyli až tak skuteční přátelé...
Ale pořád s tím uvnitř bojovala. Zpočátku byla statečná, ale postupně ztrácela síly. Ztrácela je a něvěděla, kde má vzít energii na další boj. Vlastně ani nevěděla, jestli má ještě chuť bojovat. Vždyť ji vlastně ani poslední dobou nic nenaplňovalo. To, spíše ten, co ji těšil, kterého ona vždycky ráda čekala, s kterým se radovala, ji opustil. Nechtěl ji ublížit. Nemyslel to zle, jen u ní nenašel to, co hledal. Stává se to, člověk musí jít dál. Naneštěstí ona byla z těch, kterým láska zabrání jít dál. Připoutá ji. Zalije její nohy do betonu, který ji znemožní pohnout se z místa a velice špatně se rozbíjí.
Najednou svitla naděje. Něco uvolnilo beton a ona se mohla pohnout. Objevilo se to, co ji pomohlo vyřešit vše. Co ji dokázalo ulevit tíhu na její duši. Něco ji přece jen pomůže...
Sedla si nasvodidla nedaleko kolejí, dlouhou dobu sledovala kolem projíždějící vlaky. Vlaky převážející lidi z místa na místo. Každý má svůj vlak, necestují všichni v jednom. Každý je jiný. I ona má svůj vlak. Po chvíli se bez váhání přemístila na koleje,kde si sedla a čekala na ten její. Její poslední vlak. .
..tohle je taky pomoc
Tady jde poznat, že jsme všichni stejní, ale přesto jiní. Každý má svoje svodidla znázorňující život. Svodidla, na kterých celou dobu sedíme a prožíváme veselé i smutné okamžiky života. A jako svodidla má každý taky koleje. Koleje pomoci. Ale v těch se lišíme. Něčí koleje jsou přátelé, něčí rodina, láska, ale jsou tady také ti, u kterých jedinými koleji je ...