Náhoda
Jednou večer při cestě domů ho potkala. Seděl při cestě,ona procházela kolem. Podíval se na ni,ona na něj. Ten jeho pohled už do konce života nezapomene. Ten pohled - tak zvláštní,křičící o pomoc - ten jediný pohled,který změnil průběh jejího života.
Pokračovala v cestě. Po pár krocích zastavila. Vrátila se zpátky k němu. "Je ti něco?,Nepotřebuješ pomoct?" "Ne"odppověděl on. Chtěla pokračovat,ale nedalo ji to a vrátila se. "Opravdu ti nic není?" "Ne a nestarej se!" Ještě jednou se na něj podívala a šla pryč. "Promiň!" - najednou ze sebe vyhrkl. Vrátila se,sedla si vedle něj. Po chvíli začal mluvit o svých problémech. Byla neznámá,poprvé ji uviděl před pár minutama,ale i přesto ji vyprávěl svůj příběh. Byl úplně cizí,ale i přesto ho poslouchala. Seděli tam spolu u cesty několik hodin. Pár nekonečných hodin. Oboum připadalo,jakoby se znali už věčnost. Tolik si rozuměli. On byl smutný. Měl všechno na co si vzpoměl,ale i přesto byl nešťastný. Ona byla normální holka,plná vlastních názorů na svět,trochů střeštěná s hlavou plnou plánů. Po těch pár hodinách byl úplně v pohodě. Dostala ho ze všech jeho problémůsvým nekonečným optimismem. Od teď se na všechno snažil dívat jinak. Ze smutné postavy bez duše se stal usměvavý človíček. Jeho úsměv ji zahřál u srdíčka. Po těch několika promluvených hodinách se rozešli.Každý si šel zase svou cestou. Ani nevěděli,jak se ten druhý jmenuje. Od chvíle,co se rozešli,jeden na druhého neustále mysleli. Zamilovali se do sebe. Za pár dní šla kolem onoho místa,kde jej poprvé viděla. Posadila se tam a přemýšlela. Přemýšlela nad svými city. Byly poslední dobou tak zmatené. Najednou ji přejel stín. Byl to on. Jen tak tam stál.Chvíli se na sebe dívali. Jen tak koukal jeden na druhého. Potom se dali do řeči. Povídali si o všem,ale ani jeden nedokázal tomu druhému říct,co k němu doopravdy cítí. Postupem času se z nich stali nejlepší přátelé. Všechno o sobě věděli. Zdálo se jí,že ho zná lépe než bráchu vlastního. Cokoliv se v jejich životech stalo, řešili spolu. Říkli si všechno, neměli před sebou žádná tajemství. Až na to jedno velké. Největší. Jednoho dne šla za ním. Jako pokaždé, Jeho matka ji pustila dovnitř do domu. Znali se dobře. Šla za ním do pokoje. Byl tam s jeho kámošem. Zrovna si "dávali do žíli". Vždycky z toho kámoše cítila zlo,ae netušila,že ho zatáhne do něčeho takového. Otočila se ,třískla dveřma a odcházela pryč. Říkal ji,že to není tak,jak to vypadá. Nechtěla nic slyšet. Odešla. Proč to udělal. Vždyť jsme se o tom tolikrát bavili. Drogy nikdy. A teď. Tak proč? Od toho okamžiku se všechno změnilo. Propadl drogám,nedalo se to s ním vydržet. Ona se trápila. Chtěla mu pomoct,ale nevěděla jak. Léčit se nechtěl. Řekla si,že něco zkusí. Domluvila se z jeho rodiči. Odvezli ho na chatu a tam byli několik dní zavření. Bez drog. Zdálo se to jako jedinné řešení. Jednu chvíli byl v pohodě,jindy poní ze vzteku házel všechno co našel. Ale ona ho milovala. Udělala by pro něj všechno. Umřela by pro něj. Dostala ho u toho nejhoršího. Vypadalo to,že drogy nepotřebuje. Doma se začal léčit. Byla rozhodnuta,že mu řekne co k němu cítí. Chtěla mu říct,že ho miluje. Je sychravý den. Dojde k jejich domu,zazvoní na zvonek. Ven vyjde jeho matka se slzami v očích a předává ji dopis. Bez řečí. Byl to dopis na rozloučenou. Stálo v něm: Od první chvíle sem si byl jistý tím,že tě miluju. Jsem závislý,nemůžu se toho zbavit. Nechci aby ses kvůli mě dál trápila. Budu tě navždy milovat. Ale vždyť ona se kvůli němu netrápila. Přece to dělala z lásky. To asi nepochopil. Viděl to jinak než ona. Stála na dešti. Před sebou neustále viděla ten jeho pohled. Jako tenkrát,poprvé. Kapky ji stékali po obličeji. Nebyli to kapky,ale slzy andělů. Hlavou se ji honilo jen to,že to nestihla. Nestihla mu to říct. "Musím mu to říct". Sedla si na koleje a čekala na vlak. Na ten vlak,který ji umožní mu říct co k němu opravdu cití. Na ten vlak,který ji zaveze za ním. Teď už jsou spolu. Navždy.