Okamžiky života
Je to tak jednoduché říct, že jsme šťastni. Ale kolikrát za život si to doopravdy říct můžeme? Kolikrát jsme si jistí, že je vše jak má být a že nám nic nechybí…
Jsou okamžiky v životě, kterými si právě jistí jsme. Ale jsou to jen okamžiky. Vždycky se najde něco nebo někdo, kdo mám onu idylku zničí. Ať už je to maličkost anebo velký zásah do našich životů. Člověk by přece bez starostí ani nebyl. Vždyť kdyby vše pořád klapalo dokonale a podle našich představ, tak by jsme si nemohli říct, že žijeme.
Je to sice nádherná představa. Život bez starostí, bez smutků, bez výčitků… život, kde by vše zlé byla jenom noční můra. Ale mohli bychom potom říct, že žijeme? Dyť by jsme si ani nemohli být jistí, jestli to všechno kolem nás není jenom sen. Kde bychom vzali jistotu, že právě ony noční můry nejsou náš život a my nejsme ve snu. Je to tak. Takový je život na tomhle světě.
Ale i přes to všechno jsou tu okamžiky, které bychom za nic neměnily. Ty okamžiky, pro které žijeme, na které čekáme a doufáme, že jich bude mnoho. I když máme někdy obavy z toho, co bude a co se přihodí, vždy to překoná naše touha po štěstí. Snažíme se životy vést směrem, který doufáme, že bude pro nás nejlepší a kde najdeme vlastní idylku.
Každý si to svoje „štěstí“ představuje trochu jinak. Pro jednoho je to nejdůležitější práce, pro druhé zase třeba rodina nebo zdraví. Ale u většiny lidí největší kus pomyslného krajíce blaha představuje láska. Láska – problém týkající se všech.
Proč zrovna láska? To nemůže nikdo přesně vysvětlit. Prostě se to tak děje. Nikdo nechce být sám, a proto si hledá někoho, koho by mohl mít rád, na koho by se těšil. Dřív nebo později někoho takového najdeme. Někdy se přesně shoduje s našimi představami, někdy vůbec, ale vždy je tu někdo, komu na nás záleží a koho jsme schopni mít rádi. Mít rádi ...
Mít rád může mít člověk „milion“ lidí. Někoho víc, někoho méně a někoho, za kterého bychom umřeli, kterému bychom dali všechno, snesli i modré z nebe kdyby to šlo. Největší štěstí světa je, když takovou osobu najdeme a ona cítí to samé co my a chce to s námi sdílet. Všechno dřív nebo později skončí. Co když to všechno skončí dřív než bychom si představovali? Co když se láska rozpadne…
Tak to potom asi láska nebyla. Život pokračuje dál. Zkoušíme zapomenout na to, co bylo. Tváříme se jakoby nic. Ale tajně doufáme, že se to staré vrátí. Stačí jen jestli máme malou kapku naděje. Jen jeden jeho pohled jako dřív. I když to tak třeba vůbec nemyslel. Ale my to vidíme jinak.
Žijeme svět v očekávání, že se vrátí to, co bylo. Ale právě to je ono. Bylo to a s tím už nenaděláme nic. Časem to pochopíme. Pochopíme to, že se zbytečně trápíme minulostí. Že sledujeme dění kolem sebe přes okno, z kterého nevidíme vše, tak jak to skutečně je. Začneme proklínat sebe, ale hlavně toho druhého. Proklínat jeho pohledy, jeho dotyky, jeho slova … proklínat to, že vám dal někdy naději.
Chvíli potrvá, než se smíříme se skutečností. Uvědomíme si, že šťastné okamžiky netrvají věčně a že si je musíme užívat naplno. To nás vede dál. Vede nás to k dalším plánům, dalším novým snům, novým láskám. Vede nás to k tomu, že se těšíme na další šťastné chvilky, našeho celkem krátkého života …
Tak proč se zdržovat trápením?
To jsou ty chvíle, kdy si uvědomíme, že žijeme.
A když už nic, tak ještě máme „milion“ lidí, které máme rádi a kterým na nás záleží J